Smrtijedi a Já
Je to příběh o jednom rodu který skončil velice špatně.
"Och ne!" vykřikla matka. Dopadla jsem na tvrdou podlahu tak tak jsem mohla dýchat. Smrtijed mě vytáhl na nohy. "Ale no tak Melindo!"zahyhňal se jeden. Já byla rozhodnutá. Stanu se bystrozorkou až budu velká. "Přece nám nebudeš vzdorovat...pán zla si s tebou chce jen popovídat"řekl jiný hrubý hlas. Matka se koukla na mě a potom přikývla. Smrtijed mě pustil chytl matku a zmizeli. Já zůstala sama v temné chladné noci.
O 12 let později.
Je mi již 19 let. Jsem mladá bystrozorka, vastně už ne. Jsem psanec mezi dvěmi světy. Mudlovským a kouzelnickým. Harry Potter padl a my jeho věrní byli rozprášeni. Všichni kdo mají zdravý rozum, utekli. Já zůstala, abych chránila ty, kteří nejsou čisté krve.
Dolohov stál na ulici a rozhlížel se. Někde tady měla být jakási dívka, která se postavila pánu zla. Musí ji najít a dovést.'Bude to těší, než jsem si myslel'říkal si zrovna a vytáhl hůlku."Kde jsi?"zavolal.
Ležela jsem na střeše a nedýchala.'Ten hlas!'ozvalo se mi v hlavě. 'Ne!!!'překulila jsem se a pohledla ze střechy. Byl to ten smrtijed, co odvlekl mou matku. Oči se mi zalili slzami.'Proč?'otočila jsem se. Byli dva. Vyrazil mi hůlku z ruky a hodil na zem.
Zase ta scéna akorát teď tam nebyla matka! Ležela jsem na zádech. Smrtijedi si stoupli nade mě. „Tu holku znám"zasyčel vyšší z nich. "Ano..." řekl posměšným hlasem menší. "Je to ta, Meybornová"zasyčel.
Hodili mě Voldemortovi k nohám. Polkla jsem. "Konečně...poslední z rodu Meybornů zemře"zasmál se Voldemort. Nemířil na mě hůlkou. Ale nechtěl mě mučit. Poslední slova na tomhle světě byla: "Avada kedavra!"
